Můj příběh

Cestujeme, a jako rodina si to užíváme. Ať už jsou to dny strávené na pláži s pirátem (starším synem) a papouškem (mladším synem), kdy prozkoumáváme okolí, jíme exotické ovoce, které bych dříve neuměla ani pojmenovat, seznamujeme se s fajn lidmi a dozvídáme se zajímavosti a dostáváme tipy, které znají jen místní.
Nebo navštěvujeme muzea, zámky a pamětihodnosti s nádechem historie, kterou pak velmi živě přeneseme do současnosti za cinkotu dřevěných mečů…

Na mateřské má člověk ten dar, že má dost času a může se vnořit do svého nitra. To, k čemu jsem se dopracovala já, mě docela deptalo. Zavřená doma s věčně nemocnýma dětma a venku smog hustý tak, že by se dal krájet. Při představě, že budu ten svůj mizerný pocit přenášet na děti a manžela ještě nějaký ten rok mě zamrazilo.

V myšlenkách nebo spíše během denního snění mezi přebalováním plínek jsem utíkala na místa, kde mi dřív bylo krásně, kde jsem se cítila „naživu“. Byly to vzpomínky a zážitky z cestování a mně došlo, že o tom nechci jen snít, že chci, aby to byla opět moje realita a že se o ni chci s Vámi podělit.

S mnoha procestovanými místy, zážitky, fotkami a informacemi. Naše cestování není u konce, máme sbaleno a bude to super jízda nebo let nebo výšlap. Prostě budeme cestovat a sdílet zážitky, zkušenosti a rady s těmi, kteří se do toho budou chtít taky „obout“.

Teď trochu přeháním ;o), ale daleko od pravdy to není. Dobrodružství to díky stravování bude určitě, to už máme vyzkoušené. Jít se najíst do restaurace když mám bezlepkovou dietu a nemůžu nic v čem je pšenice nebo obiloviny a manžel jako vegan nejí nic ze zvířat nebo od zvířat, je občas sci-fi. Proto i v této oblasti musíme být vynalézaví a najdeme tak třeba restaurace, na které by ostatní nenarazili.

Pokud se Vám tedy sbíhají „cestovatelské“ sliny, můžete si pročíst články, e-booky a nebo se podívat na fotky a videa z cest.